Život v jezírku 8Život kolem jezírka 2Navštívili jsme 3Japonské zahrady 3Technika a doplňky 6Literatura 0
Historie českého rybníkářství - 2. část
Autor: richard krejčí
Přidáno: 22.května 2012 22:13
V době, která byla nazvána zlatým věkem českého rybníkářství, se tento obor dostal na přední místo v zemědělství. Bylo vytvořeno dílo, jakým se nemůže pochlubit žádná země Evropy, ba dokonce celého světa.
O Janu Dubraviovi Úspěchy rybničního hospodářství a jeho celkový rozmach v druhé polovině 15. století a také v následujícím 16. století se projevily i v tehdejší hospodářské literatuře. Roku 1525 vydal Vojtěch z Pernštejna "Instrukce rybní pro panství Potštýnské a Litické". K jejich vydání použil zápisky a instrukce svého otce, Viléma z Pernštejna. Tento zkušený rybníkář si pečlivě zapisoval své hospodářské a hlavně rybářské zkušenosti pro sebe, pro poučení svých synů a pro všechny porybné. Roku 1540 vyšel spis Jana Brtvína z Ploskovic, kde je věnováno mnoho pozornosti hospodářství a několik kapitol se týká také rybářství. Jsou to kapitoly: O fišmejstru a jeho povinnostech, Dohlédání k rybníkům, Nahánění vody, Vyvstávání ryb, Lovení ryb, Prodávání ryb. Největšího rozšíření a významu však dosáhl spis olomouckého biskupa Jana Dubravia "O rybnících" (De piscinis). Jen málo autorům se podaří to, co Janu Dubraviovi - aby se jeho spis stal učebnicí, ze které se půl tisíciletí učila základům rybničního hospodářství celá Evropa. Dubraviovi se to podařilo proto, že svůj oblíbený obor dokonale znal po stránce praktické a že si to, co přejímal od jiných, sám ověřoval v praxi. Jan Dubravius se narodil kolem roku 1486 v Plzni. Jeho rodiče byli katolíci a pravděpodobně zámožní. Protože pražské školy ovládali utrakvisté, byl Jan poslán na vídeňské gymnázium, kde jako žák Konráda Celtesa získal výborné znalosti latiny a řečtiny a také dobry' přehled v humanistických naukách. Z Vidně odešel studovat teologii a církevní právo do Itálie a v Padově získal titul doktora církevních práv. Po návratu do vlasti se stal sekretářem olomouckého biskupa a mecenáše humanistů Stanislava Thursy. S jeho pomocí pak v církevních hodnostech rychle postupoval. Jako biskupův sekretář se dostal do veřejného života a často hájil zájmy českých králů doma i v cizině. Kolem roku 1517 získal zásluhou svého příbuzného Kašpara Eberweina z Hradiště erb a titul z Doubravky a Hradiště. Roku 1522 byl povýšen do stavu vladyckého. Prokazoval služby králi Ferdinandovi I., byl učený a zkušený. Proto také dosáhl roku 1542 olomouckého biskupství, o něž se ucházel. Ferdinand I. často potřeboval peníze a Dubravius mu musel pomáhat i ve své nové funkci. Jen člověk velmi obratný a zkušený mohl plnit tuto povinnost, aniž přitom uvalil na biskupské statky ohromné dluhy. Dubravius to dokázal a staral se o hospodářství tak úspěšně, že mu to bylo až vyčítáno. V kapitulním protokole se o něm píše, že byl velmi proslaven svou učeností a zkušeností, milý králi a šlechtě pro své zásluhy, že však nedbal o "choť svou církev", ale staral se o bohatství. Po celý svůj bezúhonný život pečoval o výstavbu hradů a především o povzneseni biskupství. Dubravius však neopomíjel ani své církevní povinnosti. Poznal, že za současných náboženských poměrů v zemi je prospěšnější se dohodnout s kališníky než proti nim ostře vystupovat. Proto se také ke konci svého života zastával i uvězněných českých bratří, ačkoli dříve patřil k jejich nepřátelům. Zemřel 2. září 1553. Jak Dubravius sám uvádí, přivedl ho k napsání knihy O rybnících zájem o jeho znalosti a vědomosti. Dubravius dobře poznal u biskupa Stanislava Thursy hospodaření na velkostatcích a výnosnost rybníků, kterou znal konečně i z pernštejnských statků. Proto se na něj obrátil bohatý augšpurský pláteník a proslulý finančník Antonín Fugger se žádostí o radu, jak by měl povznést zanedbané hospodářství na hradě, který koupil. Dubravius výslovně říká, že před poradou u Fuggera ho nikdy ani ve snu nenapadlo napsat něco o rybnících. Proto také Dubravius připsal svou knihu právě Antonínu Fuggerovi. Rukopis knihy, původně určený jen pro potřebu A. Fuggera, byl napsán přibližně v letech 1535-1540 latinsky. Z popudu svého příznivce biskupa Thursy Dubravius po dlouhém váhání nakonec knihu vydal. Vyšla poprvé ve Wroclavi roku 1547. Po 12 letech, roku 1559, vyšlo již druhé vydání, ve kterém však není vyznačeno místo vydání. Pravděpodobně vyšlo toto druhé vydání za přispění přírodovědce Konráda Gessnera ve švýcarském Curychu. Třetí vydání Dubravia vyšlo v Norimberku roku 1596. V té době se již znalost knihy a jejího významu pro praktickou hospodářskou potřebu šířila Evropou. Objevily se i překlady. Roku 1599 vyšla kniha v anglickém překladu v Londýně a roku 1600 v polském překladu v Krakově. Počátkem 17. století vznikl i německý překlad, který však nebyl vydán tiskem. Roku 1623 následuje další, již čtvrté latinské vydání, tentokrát (opět) v Norimberku. Roku 1671 vyšlo páté vydání v Halmstadtu. V Praze vyšel roku 1683 spis Ch. Fischera Oeconomia suburbana, kde se autor v kapitole o rybnících opírá o Dubravia. Pro praktickou potřebu byl vydán v roce 1906 německý překlad Dubraviova spisu ve Vídni. V letech 1921-1926 se poprvé mohli seznámit s Dubraviovým spisem čeští čtenáři v časopise Československý rybář. Kritické vydání díla vyšlo péčí ČSAV v roce 1953 v překladu A. Schmidtové. Dílo je rozděleno do pěti knih a 45 kapitol. Kdo by neměl zájem o dávnou historii rybářství a hledal jen praktické rady pro stavbu rybníka nebo pro chov kapra, může Dubraviův spis ihned použít. Natolik je kniha přístupná a odborná. Abychom si lépe přiblížili obsah Dubraviovy knihy, uvedeme několik vybraných kapitol, které mají co říci k historii i k dnešku: O základně hráze a její další stavbě Prvním počátkem stavby hráze jako u jiných budov jsou základy, proto se, myslím, sluší podati na počátku také výklad o kladení základů na rybnících. Někteří lidé totiž opomíjejí práci se základy a začínají hráz zdvíhat hned na travnatém povrchu staveniště. To je však nesprávné, protože hráz, která nemá základů, leckdy buď propouští vodu, nebo se promáčí a někdy se dokonce pro přílišnou a ustavičnou vlhkost boří a padá. Jiní se opět domnívají, že stačí položit základy tak hluboko, kam pronikne při orání rádlo pluhu, a je třeba přiznat, že takové dílo dosti často nedopadá špatně, vyorala-li se půda mastná a mazlavá. Ti však, kdo se nebojí výloh a dbají na příští pevnost hráze, sahají k těmto opatřením: především vyměří na lokte rozlohu základů, pak určí více se svažující místa v rybnících pro roury, aby tím snáze jimi voda z rybníka vytekla, kdykoliv bude třeba. Potom vedou uvnitř mez a vedle ní souvislou hráz, aby na ní v čas lovu mohli rybáři pohodlně stát, chodit a připravovat sítě. A teprve potom vyorávají a kopají uprostřed vytyčeného staveniště základy do šíře tří nebo o málo více loket, je-li tam půda hubená a písčitá. Pakli se přijde na půdu prostřední, kopají se základy o polovinu menší. Vykopanou a vyházenou hlínu házejí zpět do příkopu a opakovaným tlučením beranem ji stlačují, aby mocněji a pevněji zamezovala prosakování vody. Zbytek vykopané země, jež zůstala na místě základů, přehazují lopatou, aby se snáze spojila a slepila se zemí, kterou dělníci svážejí na vozících k vyzdvižení hráze. Hráz se pak musí zdvíhat a nad základy stavět pomalu a na všech místech se musí řídit náležitými ohledy na poměrnost, dokud nedosáhne náležité výšky. A aby nás snad při tom, jsme-li nedbalí a líní, najatí dělníci nešidili, bude nutno povolat zkušeného a opatrného dozorce, který by často novou stavbu prohlížel, aby na všech stranách vyrůstala stejnoměrně podle své poměrnosti, aby v některé části trestuhodně nebyla vyšší a nehrozila zřícením, aby se nerozestupovala ve štěrbiny, ani aby se neslehávala a nepukala v děrách, ale aby se hráz raději udusávala a zpevňovala hojným ježděním vozů a dusáním. Není-li totiž při tom dozorce, dosti často dělníci, aby jim hráz rostla rychleji a s menší námahou, hned zahrabou na prázdné místo kmen nebo velký pařez, hned takovou díru pokryjí jen na povrchu drnem, zvláště když pracují za malou mzdu. O obvalu hráze Jako vyžaduje val násep tábora proti útoku nepřátel, tak i hráz rybníka proti náporu vln. A hráz má snad dokonce být otarasena tím pečlivěji, čím častěji a bez jakýchkoli pevných znamení se na ni hrne a útočí příboj a síla dešťů. Způsob obvalu je pak opět dvojí, určený podle dvou druhů stavby. Název obou druhů si vypůjčíme od Vitruvia a nazveme jeden z nich mřížovým, druhý nejistým. Mřížový bude ten, který zaplétá a spojuje kůly zaražené do rybníka kmeny stromů a holemi jaksi na způsob plotu. Nejistý pak ten, při kterém jsou stromy naházeny za kůly jedny na druhé a nedbá se příliš na jejich spojeni, ale jsou nakupeny bez ladu a skladu. Tohoto způsobu užívá nyní většina rybníkářů, ne tolik kvůli rychlosti, jako nadto ještě kvůli pevnosti.Ať si však zvolíš kterýkoliv z těchto způsobů, pokládej a zarážej koly tak, aby se klonily směrem ke hrázi ovšem podle její polohy a tvaru a aby byly do země zaraženy berany a zatlučeny tak pevně, aby se nemohly vyviklat a pohnout z místa. Nevyviklává totiž koly ustavičným náporem jen voda, ale i led, který se v příslušné době tvoří a spojuje se mrazy jako nějakými pouty s koly. Když se náhle přižene příval, vzedme se a zvedá se do výše sám, a zároveň s sebou zdvíhá obval a plot a často maří a rozmetává celou stavbu. Proto musíme více chválit rozvahu těch, kdo pomýšlejíce na trvanlivost, dělají obval raději z kamene než ze dřeva. Ať je totiž dřevěná stavba jakkoli pevná, přece nevydrží dlouho a bude příbojem rozvolněna nebo vlhkem poškozena, nebo nedojde-li k jiné nehodě, zetlí sama věkem. Kameny jsou však velmi pevné, takřka věčné. Protože však není všude dostatek kamene a protože i tam, kde je, odstrašuje přece mnoho lidí velikost nákladů od stavby kamenného obvalu, nebylo by nevhodné ukázat těm, kdo buď z vlastního rozhodnutí, nebo z nutnosti sáhnou po dřevu, jaké stromy si mají vybrat, které jsou více a které méně trvanlivé, zvláště ve vlhku. Dříve však vyzvu rybníkáře, aby všechna volná místa v rybnících, kudy by mohly ryby utéci, zatarasili brlením a aby spojili roury dřevěnými skobami, aby se nepohnuly z místa nebo nepukly. Jaké dřevo se lépe hodí na rybniční taras Jistě je na všechny rybniční stavby nejlépe používat dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení, ať je již ponořen do vody nebo zahrabán do země. Druhé místo v délce snášení vlhkosti zaujímá jedle, a proto se po dubu nejvíce volí na roury, které vkládáme do rybniční hráze, a stejně na výrobu zátky, kterou obecně nazýváme čepem, totiž na onen sloupek, který vyčnívá z roury a je vražen do jejího ústí, aby roura ani nenasávala, ani nepouštěla vodu bez naší vůle a svolení. Sám jsem byl při tom, když se obnovovala hráz mého rybníka u Blanska, která byla docela od základu zkažena. Tam byla přede mnou vykopána ze země jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, že jsem se domníval, že nebyla dříve v zemi. Tu se mi k tomu namanul stařec z blízkého mlýna. Zahleděl se na rouru a povídal: "Tuhle rouru jsem zde pomáhal já vlastníma rukama asi před padesáti léty zakopávat." Když jsem se tomu usmíval, řekl: "Nežertuji, pane", a odešel hned nato do vesnice. Avšak za chvíli se vrátil a přivedl s sebou ještě tři svědky, stejně staré jako on, kteří o stáří roury říkali totéž. Konečně mě napadlo, že jsem o tomto úkazu něco četl v knihách Pliniových. A nemýlil jsem se, neboť při novém pročítání jsem nalezl o jedli u Plinia v 17. kn. tato slova: "Vykládají, že se ani jedle zbavená kůry v době rašení za svitu měsíce, jak jsme o tom mluvili, ve vodě nekazí." Pliniovy prameny však měly zaznamenat, proč má být jedle oloupána. Naši rybnikáři mají zkušenosti, že jedle ponořená do vody se svou kůrou vydrží déle než oloupaná. I olše je ve vlhku trvanlivá, pak borovice, buk, vlašský ořech a jalovec. Jejich dřevo vydrží však déle, je-li v zemi, než ve vodě. Naproti tomu dlouho zůstává v běhuté vodě neporušený jilm, a proto se bere na přírodní roury, brlení a jiná nutná rybniční zařízení, nemáme-li dubu. Avšak ani do běhuté, ani do stojaté vody se nehodí křemelák, vrba a bříza, protože na obou místech rychlé'zahnívají. Břízu nazývá Plinius gallským stromem, podivuhodně bělostným a slabým, budícím hrůzu pruty úředníků. Jako by nerostla jako domácí stromy v Německu, v Čechách a v sousedních zemích! O přivádění vody do rybníků Voda se do rybníků vede z blízkých řek nebo potoků, studánek a jezer, jednak příkopy, jednak rourami, které jsou uloženy, je-li řeka výše než rybník, v jejím břehu ve vykopané strouze, aby voda stékala vlastní silou po svahu a nepotřebovala k tomu vnějšího popudu. Bude-li pak spád řeky stejný jako spád rybníka, bude zapotřebí stavu. Stav je postaven u obou břehů, jež přečnívá a stejně vodu zadržuje a zdvíhá jako ji nutí, aby stékala do rybníka jako po svahu. Pakli bude řeka ležet pod hladinou rybníka tak hluboko, že nebude možno její hladinu pozvednout žádnými stavidly, postavíme v řečišti dosti vysoké kolo s nádobkami nebo přihrádkami, nabírajícími vodu. Toto kolo se bude pod nárazem vln otáčet a pomůže nám, jak budeme potřebovat. Pakli nám nedovolí nepříznivá a na vodu suchá poloha rybníka udělat žádné z těchto opatření, bude nutno si přát nebeské vláhy a čekat na ni, a kdykoli se při bouřích dostaví s přívaly nebo jindy s deštěm, budeme ji svádět do rybníků, třebas se tehdy rozleje hojněji, než můžeme svést rourami a příkopy. Záleží pak na tom nemálo, zda napouštíme vodu s nebe, s hor, či z rovin. Nebe totiž, jak nejistě vodu poskytuje, tak i tato voda je prosta ryb. Také voda s hor je většinou bez ryb a kromě toho má prudký spád a je chladnější, než to kapr má v létě rád. Avšak voda tekoucí z rovných plání přitéká pomalým spádem, je prohřátá slunečním teplem a oplývá množstvím různých ryb, a proto je pro rybníky ze všech nejvhodnější. Již dlouho si vážím svého souseda, velmi zkušeného rybníkáře, protože mně řekl přátelsky a důvěrně, když viděl, že zakládám nový rybník a že si při tom počínám tak, že do něho jímám nejbližší potok, který stékal do rybníka sám s hor: "Proč si nevedeš do nového rybníka raději řeku, která teče o kousek dále?" Odpovídám, že chci raději užít vody, která je připravena a po ruce, než té, kterou, jak vidím, bych musel získávat za velkou práci a cenu. Soused s úsměvem řekl: "Ty chceš tedy raději naplnit rybník kameny a štěrkem než rybami? Neboť co jiného přináší s sebou do nížiny potok, který se řítí se strmé skály, než kameny, oblázky a neúrodný písek? Naproti tomu řeka chová různé ryby, a proto také různými a rozmanitými rybami ti rybník obohatí." Zachoval jsem se podle sousedovy dobré rady a toto rozhodnuti mi přineslo prospěch. Dobrý hospodář si má založit vlastní líhniště kaprů Cato říká: "Hospodář má hledět prodávat, ne kupovat." I kdybychom neměli již žádné jiné příčiny pro vychování násady, musí se pokládat za dosti velkou sama tato příčina, abychom nebyli nuceni kapří násadu odjinud kupovat, můžeme-li ji vlastní pílí získati doma zadarmo. Ale je ještě mnoho jiných věcí, které mají rybnikáře povzbuzovat a přesvědčovat, aby si zřídili líhniště na svém statku. Kde totiž dovoluje vlastní zásoba výběr, tam není překážky, abychom si nevybrali nejlepší plůdek. Pak je v naší moci, kdy budeme chtít plůdek lovit a kdy ho nejvhodněji přenést z rybníků do rybníků. Žádná z těchto dvou věcí se nám snadno nepodaří, budeme-li si opatřovat plůdek z cizího statku, ale majitel statku bude lovit plůdek v době, která bude příhodná pro něho, ne pro nás, a po výlovu si vybere lepší plůdek pro sebe a nás odbude odpadky, říkaje: "Hle, bližší košile než kabát." Často se pak stává, že u souseda právě nenajdeme na prodej vůbec žádný plůdek za žádnou cenu. Někdy se stává, že by bylo prospěšnější, i když plůdek najdeme, jej nekoupit než koupit, protože obsádka je směsicí plůdku čerstvého a starého a seschlého. Nač pak dovoz? Nač nákladné výdaje? Nač ostatní nesnáze, které provázívají dopravu plůdku z cizího statku, zda nekupí zlo na zlo? A to přímo naší vinou, protože jsme se rozhodli, že si nezaložíme na svém, statku líhniště, která by nám umožnila nejen žít bez všech obtíží a mrzutostí, ale dokonce každoročně něco z přebytečného plůdku prodat a zpeněžit. Vergilius nám velmi důvtipnými slovy radí o potomstvu rodu: "Obnovuj vody, však zabraň, abys nehledal pozdě ztracené, každý rok pak vybírej potomstvo bravu." O poloze líhnišť Místo pro nádrže, jež jsou určeny k vylíhnutí potěru, nevyhledává se podle tolika pravidel jako pro větší rybníky, ve kterých se chová již dospělý kapr, ale takové nádrže mohou být dobře zřízeny v jakémkoliv, i sebeskrovnějším koutku pozemku, jen když není bez vody. Nevyžaduji totiž ani velkého prostoru, ani polohy pěkně na výsluní, ani tučné a úrodné spodiny, neboť takové nádrže se zřizují toliko na to, aby shromažďovaly potěr, který musí být brzy přenesen jinam, na vydatnější pastvu. Dej však dobrý pozor, abys vybral pro líhniště místo písčité, nikoliv bahnité, poněvadž jikry kapra, které spadnou po vzájemném vytření do bláta, jsou blátem jakoby uškrceny a nemohou oživnout, a k životu se snadno budí jen ty, které jsou uloženy na mělkých písčinách. Nádrže pak jsou zřizovány zcela týmž způsobem jako větší rybníky. Skutečně mají hráz, obval, výběh, rouru, potrubí a ohradu, jenže podle rozměru rybníčků se zmenšuje i rozměr základů a množství nákladů. Čím více líhništ si opatříš, tím budeš mít lepší možnost si vybrat z kaprů plůdek, který se bude zdát vhodnější jak k chovu, tak i k žíru. Kapr se totiž v jedné nádrži rodívá, v druhé dospívá, ve třetí přibývá na váze, a proto vyžaduje také na různých místech oddělených rybníků. O rozdělení rybníků na tři třídy Jako podle zprávy Varronovy míval Pausias a ostatní malíři toho směru skříňky, opatřené přihrádkami pro ukládání různých barev, tak je vhodné, abychom i my měli na svých statcích rybníky s oddíly, abychom chovali ryby různého věku a velikosti také na různých místech. To je totiž pro rybnikáře zvláště prospěšné, mají-li kapří plůdek tak po rybnících rozdělen, že hned vědí, odkud mají vzít plůdek jednoletý, odkud dvouletý a odkud tříletý a kam který mají podle stáří jeho přesadit. Rybám pak to, že ryby stejného způsobu života a stáří jsou přidružovány ke stejným, půjde velmi k duhu, aby tím snáze docilovaly stejného přírůstku. Stačí pak, abychom rozdělovali rybníky na tři třídy. V první třídě vychováváme nejmladší kapří potěr a tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, protože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být nasazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru, v jistém množství, určeném podle rozlohy rybníka. Do onoho rybníčku pro nejmenší plůdek nasazujeme jen ryby násadové, někdy ne více než tři, někdy devět nebo patnáct. Kapří rod je totiž velmi plodný a tře se s takovou rychlostí, že to nelze téměř pozorovat. O práci porybného Ten, komu budou svěřeny rybníky, má vědět, že se musí starat hlavně o tři věci: za prvé o to, co se týká vody, za druhé o to, co se vztahuje k rybám, a za třetí musí svou péči obsáhnout celý rybník. Pokud jde o vodu, musí dávat porybný pozor na to, aby rybníky nezůstaly nikdy bez nezbytné vláhy, aby ani přival neprotrhl hráz, stoupne-li při bouřlivém počasí náhle voda, ani aby voda nehnila a netvořila škodlivé usazeniny, kdyby příliš dlouho stála. Pokud jde o ryby, bude se porybný starat o to, aby se násadové ryby třely v líhništích ve správnou dobu, aby potěr byl přesazen včas, kdy je to vhodné, a aby se během přesazování s nim zacházelo a byl převážen opatrně, aby se u pána učinil záznam o počtu ryb a posléze aby byly ryby v rybnících živeny správným způsobem. Příroda si totiž nemůže vždy opatřit vlastními silami, čeho potřebuje, ale někdy vyžaduje, aby ji pomohla naše přičinlivost a práce. Proto pozorujeme, že obdělávání polí a vinic, štěpováni stromů a chov dobytka se neděje samo sebou, ale spíše obratností. Právě takové obratnosti má velmi zapotřebí i krmení kaprů v rybnících. Tyto rybníky - neboť o nich zbývá promluvit na tomto třetím místě - má porybný velmi často obcházet a starat se o to, co je kde třeba ucpat nebo obnovit. Na rybnících je pak vždy více než dost příležitosti, kde je třeba ucpávky, jakmile něco prorazí vítr, bouře nebo prudká voda, a kde je třeba hned potom se postarat o to, aby tam nepůsobili ptáci, dobytek nebo lidé nějakou škodu. Když je totiž hlídač daleko, hned přilétají potápky, jichž je několik druhů, hned se do rybníků dostanou vydry a po libosti chytají ryby. Dále prasata, krávy a koně, přihnáni k rybníkům na pastvu, pobořuji a pošlapávají hráz, potom nehodní pastýři vytrhávají brlení, které brání rybám v útěku, a u vytržených příček chytají ryby, které se chystají k útěku. Proto ten, kdo se chce osvědčit jako spolehlivý porybný, má horlivě obcházet rybník a pozorně se rozhlížet, aby mu neušla na rybnících žádná nástraha. Jen ať je neobchází tak, že spise prochází, když chce ukazovat svou práci, a že touží spíše po věcech příjemných a bezcenných, než aby s užitkem obcházel rybníky. O potravě kaprů Ačkoliv je opravdu všem rybám společné, že berou hlavní část své potravy z vody, přece jsou kromě toho i jiné pokrmy, které jsou takřka vlastní každému druhu ryb podle jeho přirozenosti. Mořští úhoři totiž, jak píše Aristoteles, murény a mořští okouni se živí jen masem, parmy masem a řasami, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Abych však nevyjmenovával jiné ryby, které teď není nutné uvádět, i sám náš kapr se pase v bahně a v písku, promíšeném hlínou. Ačkoliv není masožravec, přece velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou. Proto, procházel-li by ses bez práce nablízku a tiše naslouchal, když loví hmyz, uslyšíš jasně, že vydává tlamou jakési mlaskání. Rybnikáři, kteří poněkud rozlišují ve své řeči pastvy kaprů, nazývají tuto hmyzí potravu jednak letní, jednak povrchovou, protože se takovýto hmyz v létě plazí nahoře na povrchu země nebo létá nad hladinou. Druhou pastvu, kterou poskytuje kaprům bahno a písek na dně rybníka, nazývají pak hlubinnou, protože leží hlouběji, a dodávají, že první potravou se kapři nejen lépe vykrmí než druhou, ale že mají z ní také jemnější maso. Příčinou toho je, že to, co se jí s větší chutí a libostí, má také lepší a jemnější výsledky ve výživě. Není však třeba pochybovat o tom, že se kapři živí pastvou ze země i v zimě, kdy se skrývají ve skrýších v hlubší vodě, protože v té době nacházíme jejich lože vyhloubena stejným způsobem, jakým vepři rozrývají svá bahniště. Mimo to se množství rybníkářů rozhodlo krmit kapry v dřevěných sádkách ve vodě máčeným obilím, určeným na nápoj, který podle Cerery nazýváme pivo. Dále je krmí hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpracovanou s olejnatými pokrutinami, neboť tato potrava je pro kapra vydatnější stravou než obilí. A tak se nelze někdy dost vynadivit obdivuhodné pečlivosti Pliniově, že mu neušlo ani toto olejnaté koření, kterým se někdy koření rybám příkrm. Říká totiž, ale jen velmi zběžně a povrchně, v IX. knize toto: "Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti". O době výlovu a o nářadí, které se má před lovem připravit Řekli jsme již dříve, když jsme mluvili o přesazováni kapřího plůdku, že k lovení rybníků se hodí dvě období, a to jarní a podzimní, a zároveň jsme ukázali, které z těchto období je lepší než druhé. Ať však dojde k lovu na podzim nebo na jaře, připrav si, dříve než začneš lovit, nářadí k lovu potřebné, abys při lovu hanebně a bez výsledku neuvázl, kdybys začal práci nedbale. Především je třeba nejméně dvou nevodů, jednoho trochu většího, druhého menšího. Větši nevod má mít síť s většími oky, aby propouštěl jen drobnější ryby a sbíral a zachycoval jen ryby větší. Naproti tomu menši nevod je menší i co do ok a uzlů, aby mohl v rybnících zadržovat kapři plůdek, jiné menší ryby a ty, které Aristoteles nazývá ryby tažné, protože se chytají v hejnech do sítí. Potom, když jsou ryby nachytány a naloveny, je třeba kádí a nejméně dvojích nádob, aby se v jedněch uchovávaly zvlášť chycené štiky, v druhých kapři, dokud nebudou buď hned na místě prodáni, nebo mají-li být uschováni, dokud nebudou převezeni do rybníčků a sádek na vozech a v sudech, které mají být připraveny stejně jako kádě. Menší rybičky pak budeš dávat do vrší a košů, ponořených do čistší vody. A tak musejí být připraveny také koše a vrše a kromě toho kesery a řešeta plná otvorů, aby vodu hned procedily a zachytily ryby, které chceme z kádí vyjmout. Kdybychom totiž brali ryby příliš často do rukou a ohmatávali je, mohly by se častým dotekem poškodit a byly by proto prodávány za menší cenu. Protože pak při prodeji drobných ryb užíváme míry, ne počtu, postaráme se také o to, abychom měli po ruce nádoby určité míry, jako jsou džbery, hrnky a košíky. Na dobu trvání lovu povoláme hlídače, aby v chatrči, postavené na hrázi ze slámy a rákosu nazdařbůh sneseného, hlídal rybníky před lstivými zloději. Na hrázi postavíme také řadu kolů, aby se na ně mohly zavěšovat sítě při lovu zvlhlé k uschnutí, aby nám je ustavičné a bahnité mokro v rybnících předčasně nezničilo. O lovu kaprů a štik Když jsme opatřili a připravili nářadí, o němž jsme mluvili, i to, které snad mi vypadlo z paměti, a když také voda byla z rybníka správně vypuštěna, tu je na čase začít s lovem, na všechen způsob v ranní hodině, protože ráno se pouštějí rybáři do práce s větší chutí a ryby se tehdy dají nejen snáze chytit, ale také je práce s nimi bezpečnější, dokud totiž slunce den neprohřálo. Plinius velmi spolehlivě vykládá, že při lovu záleží na tom, zda se opakuje zátah rybníka, a že při druhém zatáhnutí se vyloví více ryb než při prvním. Příčinou toho bude snad to, že při druhém zátahu je voda v rybnících více zkalena než při prvním a že proto rozlévá před očima ryb temno, takže se nemohou dobře vyhnout úkladným osidlům. Obvykle při rozhození sítí vběhnou do ok první většinou štiky, a to ty největší, protože z chtivosti po kořisti plavou vždy při hladině, a proto jsou také vydány všanc příkoří, poněvadž sítě, jež se roztahují k lovení štik, plavou také z největší části při povrchu vody. Naproti tomu kapři se ocitají v síti zpočátku menší, později větší, protože milují dno rybníka. Proto rybníkáři, kteří jsou obratnými kupci, jako vyhlašují cenu štik hned při prvním vhození sítí, tak schválně odkládají s cenou kaprů, čekajíce, až téměř na konci lovu budou vytaženi kapři největší, aby na ně obrátili pozornost kupců a zatajili kapry menší. Lze mít za známku obratnosti kaprů, že hned schovávají hlavu do bahna, kdykoliv je přepadne strach z rozepjatých sítí, aby tak snáze kluzkým ocasem unikli sítím a rybářům. I sami rybáři musí být pobízeni a nuceni, aby lov brzy dokončili, protože stěží se zdržují, aby nesáhli na ryby, jež je nutné vytáhnout, a jsou-li v rybníku déle, jsou málo pozorní na to, aby nepošlapali kapry, skrývající se v bahně. Nic pak nepřispěje k rychlému skončeni lovu tak jako sádky, založené v blízkosti rybníků, do kterých mohou nosiči snadno odnést chycené a vytažené ryby buď na zádech, nebo na ramenou. Nádrže a kádě nepojmou totiž ani mnoho ryb, ani je nezachovají dlouho bez poškození a hlavně protahují trváni lovu, což je ovšem škodlivé. Proč stoupá cena kaprů, ačkoliv rybníků přibývá? Příčina toho je patrně dvojí. Jedna vznikla doma, druhou způsobila cizina a obojí příčina, abychom prozradili pravdu, pochází z nezřízené mlsnosti, která stejně jako neklade žádné míry labužnictví, tak ji neklade ani nákladům, za něž se takový požitek kupuje. To však, že kapr je všude počítán mezi slasti hodů, je již známo. Lidé nezačínají znamenitější hostiny bez kapra, abych pomlčel o předácích lidu, kteří ho dávají k snídani, na přesnídávku, k obědu i při pitce. Podobně nezná zdrženlivosti lid sám a velmi rád, kdykoliv si může kapra opatřit, zatěžuje jím své stoly. Podle městského lidu se řídí a napodobují jej venkované, kteří zvláště v době, kdy přicházejí do měst a vesnic na trh, nevracejí se odtud na své statky dříve, dokud si nenaplní hrdlo kaprem, a to dosti draho koupeným, jako by žádný kapr nechutnal stejně jako ten, který je draze koupen. Když se tedy kapra dožadují v naší vlasti s takovou chtivostí všechny stavy, jaký div, že jak stoupá hlad po něm, tak zároveň stoupá každoročně jeho cena, protože se všichni o překot předhánějí, aby ho koupili. A co pak za hranicemi? Což nepozorujeme, že kapr u nás koupený nejen zabírá téměř všechny hostince v horním Německu, ale že dostává přednost i před rybami, které jsou ušlechtilejší než on? Zastavil jsem se již před jistou dobou v alpském městě Inšpruku u hostinského a žádal jsem ho, aby mi dal k obědu pstruhy. Tu hostinský pravil: "Jestliže si přeješ ryby, přinesu ti hned ryby o něco lahodnější, než jsou pstruzi". Bez prodleni přinese kapry, kteří byli o něco dříve dovezeni z Čech a z plna hrdla je chválí a velebí, srovnávaje je hned s benátskými jezerními pstruhy, hned se pstruhy rýnskými. Neodporoval jsem ovšem, protože jsem viděl, že jde o slávu mých krajanů, avšak zatím jsem ho požádal, aby nechal kapry na zítřek a dnešní oběd mi doplnil pstruhy. Hostinský poslechne a připraví pstruhy k obědu, kapry ke snídani. Když začal účtovat, počítá kapry dráže než pstruhy. Spatřiv to, řeknu průvodcům: "Od této chvíle přestaňme se divit, proč cena kaprů stoupá, neboť vidíme, že cizinci je cení více než pstruhy". Uvedené ukázky z Dubraviova spisu O rybnícich nám umožní dosti podrobně nahlédnout do tehdejšího rybničního hospodářství a také proniknout do myšlení Dubraviovy doby. Pochopíme mnohé z onoho úžasného období výstavby rybníků, které našly své trvalé místo v obrazu české krajiny. A také pochopíme, proč si svou pravdivou knihou postavil v dějinách našeho rybnikářství plzeňský rodák a později olomoucký biskup - rybníkář Jan Dubravius trvalý pomník. O práci starých rybníkářů V rybničním hospodářství se používá mnoho speciálních nástrojů, které jsou charakteristické pro tento obor. Jsou to především sítě, dřevěné nádoby a další různé potřeby. Je zajímavé se zamyslet, jak se celý tento soubor rybářského nářadí vyvíjel, kde vznikal a jak dospěl až do dnešní podoby. V dávných dobách, kdy rybníkářství bylo něco nového, byly základem znalosti říčních rybářů. Tito rybáři u nás nepochybně rybařili již v předhistorickém období. Zcela určitě dovedli plést sítě a vyrobit si k tomu potřebný materiál, někdy možná ještě lněný, později již konopný. Druhou profesí, která mohla od samého počátku vyrobit pro vznikající rybníkářství potřebné sítě, byli provazníci. Dřevěné nádoby, jako jsou kádě a lejty, dovedli zhotovit místní bednáři. Tím bylo o výrobu hlavních rybničních potřeb postaráno. V malém rybničním hospodářství, často na jediném malém rybníce, se vystačilo s několika jednoduchými nástroji. Bývala to v první řadě ohnoutka, mělká pytlovitá sítka, na ohnutém dřevěném rámu. Ryby se tak daly vybírat z loviště a přenášet do kádí nebo sádek. Byla velmi levná a vyskytuje se místy i dnes. Podobně levný a účelný býval dřevěný keser, převzatý z říčního rybářství. Dřevěná samorostlá vidlice se doplnila dřevěným obloukem. Tak vznikl rám, na který se natáhla mělká síť. Ohnoutkami a kesery se ryby nanosily do kádě a odvezly v lejtě do sádek. To byl celý výlov. U velkých rybníků bývaly sádky často hned pod hrází, aby se ryby nemusely daleko vozit. Rybáři tam přenášeli kapry přímo v keserech. Porybní zřejmě netrpěli, aby se práce s živou rybou zbytečně vlekla. Tak vzniklo známé přísloví "běžet jako s keserem", jemuž dnes už jen málokdo rozumí, protože se s kesery již dávno neběhá. V drobném rybníkářství zemanů a na menších panstvích se tyto nejstarší a nejjednodušší nástroje udržely někdy až do poloviny 20. století. Na velkých panstvích však vývoj rybníkářství postupoval ke stále větším a větším rybníkům. Již okolo roku 1360, v době panování Karla IV., se u nás postavily velké rybníky, na kterých se technika výlovů musela změnit. Stačí připomenout severočeský Velký rybník u Doks, který dnes známe pod jménem Máchovo jezero, anebo jihočeské Dvořiště u Lomnice n. L. Domníváme se, že právě v této době se utvářel obraz rybničních výlovů tak, jak ho známe ze starých fotografií, obrazů i z vlastní zkušenosti. Do loviště přibyl nevod, největší rybářská sít hlubokého pytlovitého tvaru opatřená na horní žíni dřevěnými plováky a na dolní olůvky. Nevodem se zatahovalo pomocí dvou dlouhých a silných provazů, u kterých musely být celé skupiny rybářů, aby se zvládla velká hmotnost chycených ryb. K zavážení nevodu lovištěm, k jeho ovládání při zátahu a k jádření sítě byly potřebné lodi. K vybírání velkého množství ryb z nevodu již nestačil starý dřevěný keser, ale rám musel být železný. K přebírání ryb sloužily přebírky, zvané též řešátka. Pletly se z dvojího materiálu, ze smrkových kořenů a z mladých dubových kmínků, a proto byly velmi pružné a pevné. Přebrané ryby přicházely do kádí. Pokud se ryby ihned při výlovu prodávaly, což bývalo za starých časů obvyklé, měřily se v tak zvaném měrném džberu. Byla to okovaná dřevěná nádoba, dole širší a nahoře užší, do které se vešlo přibližně dnešních 105 kg ryb. Měrné džbery měly být po celé zemi stejné, ale zřejmě tomu tak vždy nebylo. Ze zprávy poděbradského purkrabí Ondřeje Žlutického se totiž dovídáme, že roku 1603 si pražští obchodníci s rybami stěžovali a žádali, aby byl poděbradský džber porovnán s mírou chlumeckou. Ze zprávy chlumeckého hejtmana Adama Nikláska z Žitenic na Chotouchově, která pochází z roku 1607, se dále dovídáme, že někteří z pražských obchodníků s rybami si dokonce vypůjčovali při nákupu ryb cejchovaný měrný džber od některých osob rytířského stavu v chlumeckém okolí. Prodané i neprodané ryby se od výlovu rozvážely v lejtách. Lejta je ležatý sud o objemu asi 4 hl, s otvorem na boku. Lejty se vozily na selských vozech - žebřiňácích, na koňský potah se nakládaly tři a na volský dvě. Podle vzdálenosti a teploty ovzduší dovedli rybáři naložit správný náklad ryb, aby ryby dopravu dobře přežily. S dopravou do sádek to většinou nebývalo příliš složité, protože cesta bývala krátká. Snad jen nečekaně teplé podzimní počasí v době výlovů dovedlo přidělat porybným starosti. Větší potíže nastávaly při dopravě ryb na velké vzdálenosti, například z jižních Čech přes Šumavu do Rakouska a Bavorska, někdy i do Itálie. Tyto daleké transporty se pro jistotu uskutečňovaly až v zimě, kdy ryby ve studené vodě dopravu lépe snášely. Také jízda se saněmi byla jednodušší než s vozy. O staré dopravě ryb, jak se zachovala ještě do počátku 20. století, uvádí její pamětník T. Mokrý: "Staletí trvajícím vývozem utvořila se postupem času pevná trhová střediska. Pro obchod s Německem tvořil důležitou etapu Cheb. Etapa ta se utvořila již v dobách, kdy česká ryba byla po staletí dopravována do Německa po nápravě z dalekých jižních Čech: do Chebu v povozech, zde byla ukládána v sádkách a pak po několika dnech, kdy se z dlouhé cesty zotavila, putovala dále na místo určení v Německu. Ještě dnes zove se říšská silnice Budějovice-Cheb, vedoucí přes Vodňany, Písek, Blatnou, Lnáře, Nepomuk, Přeštice a Plzeň do Chebu, "silnicí rybářskou". Byla to po staletí nejdůležitější a nejsilnější tepna rybního obchodu jižních, jihozápadních a západních Čech. Cheb jako konečná stanice této silnice stal se tak pro nás nejdůležitějším obchodním střediskem tržním, měl několik nejlepší pověsti požívajících obchodních domů, které měly společně s obchodními domy saskými obchod i export české ryby úplně ve svých rukou." Česká doprava ryb mívala ještě jednu specialitu: tam, kde byl výhodný směr toku řeky, zejména z jižních Čech po Vltavě do Prahy, se ryby často dopravovaly na vorech. V některém voru se ponechal otvor, do kterého se upevnil dřevěný haltýř, a v tomto haltýři se kapři snadno dovezli po řece do Prahy a často i dále do Německa, popřípadě až do Hamburku. Z panství Orlík se uchovala zpráva z konce 17. století, že se tam ke stejnému účelu používaly velké proutěné haltýře, zvané košatky. Velký pokrok, který nastal v českém rybníkářství koncem 15. století a v 16. století, se projevoval i v tehdejší hospodářské literatuře. Z ní můžeme čerpat také poučení o pracovních nástrojích starých rybářů. Jedním z významných autorů byl Jan z Ploskovic, řečený Brtvín. K roku 1550 se uvádí jako rožmberský písař na Drslavicích. Buď on, nebo jeho otec sepsal a před r. 1535 vydal "Knižku, kterak by člověk sám sebe, přitom i jiné vésti měl, zvláště pakli kteříž nad jinými v světě panují". V knize se popisuje rybniční hospodářství a mezitím i příslušné nářadí. V kapitole "Nádobí k rybníkům" se píše: "Jest také porybnému potřebí o všelijaké rybniční potřeby včas se postarati a zvláště, což k lovení záleží, aby všecko pohotově bylo, ne teprva, když se loviti mělo, aby se s tím neb oním shledával. Tyto věci ať jsou vždycky před rukama, jako džber mírný, jakýž od starodávna býval, pak nevod veliký i malý, kesery, kádi, džbery, přeběračky, korčáky, lopaty, rejče, plachty lodí také. Neb toho všeho při lovení potřeba bývá. K tomu voznic několik s vozy vždycky pohotově při lovení býti má, pro potřeby zvláště domácí. Pakli by při tom čem jaký nedostatek byl, prvé to všecko přehlédej a zvlášt vazby. Jestli koudel domácí - pakli není, nakup - a dej niti nadělati, těch ať vždycky raději zbývá, než se nedostává. A maje od toho jednoho z holomkův, kterýž by všecky vazby dělati uměl, nad službu mu vejš přidávej, ať ty věci dělá a tvrdí (tvrzení vazby = oprava sítě) jak potřeba kádě, a jiné též ať spraviti dá. Item dáti několik koží hovězích naschvál koželuhu dobře vydělati a potom ševci dobrému kázati z nich škorní lovcům nadělati, aby pro zimu, když se loví, u vodě trvati mohli." Vidíme, že Jan z Ploskovic byl moudrý hospodář a s jeho pokyny je možné jedině souhlasit. Jiným autorem, který si dovedl zasvěceně povšimnout rybářských potřeb, byl známý Jan Dubravius. Ve svém díle sice nevěnoval těmto otázkám zvláštní kapitolu, ale znalost nářadí prostupuje celé jeho dílo. Divákům při výlovech nejvíce imponuje velká rybí váha. Ryby se v ní váží po sto kilech. Historie rybích vah je však mladší než historie ostatního nářadí a souvisí s vývojem vážení ryb. Pokud se ryby pouze odměřovaly v měrných neboli "mírných" džberech, byla rybí váha neznámou věcí. Nejstarší zpráva o rybí váze pochází z Hluboké n. Vlt. z roku 1580, na jiných velkostatcích se váhy objevují až během 17. století. Například v Dymokurech je váha s měděnou mušlí zapsána v inventáři z roku 1658. Ve vyspělém rybníkářství v Chlumci n. Cidlinou se váhy objevují dokonce až okolo poloviny 18. stol. a podobné poměry byly i na Třeboňsku. Rybáři i obchodníci si na vážení ryb zvykli a z rybníků se pomalu ztrácel starodávný džber, po kterém se u nás nezachovala památka ani do muzejních sbírek. Rybářské váhy nebyly jednotné. Záleželo na místních zvyklostech a také na dovednosti řemeslníků, kteří je zhotovili. Podstavcem k váze mohla být buď trojnožka, anebo sloupkový stojan zvaný šibenice, šibenička nebo čekan. Váha mohla být bud dvouramenná, kdy se ryby vyvažovaly závažím na protější desce, anebo jednoramenná, která měla za závaží železnou kouli, posuvnou po volném rameni. K uložení vážených ryb mohla sloužit měděná mušle, ale také jen dřevěný džber anebo pouhá síť na železném rámu. Uvedené prvky umožnily mnoho různých kombinací. Některá nářadí mohla mít jen místní význam. V inventáři panství Chlumec n. Cidlinou je v roce 1616 zapsáno štičí sítko. Byl to lehčí typ nevodu, sloužící při výlovu k přednostnímu slovení štik. Abychom pochopili jeho funkci, připomeneme si soudobou situaci v lovišti. Štik bývalo tehdy mnohem více, než je tomu dnes. Přisazovaly se do rybníků, aby spotřebovaly přemnožený plůdek kapra a plevelné ryby. Při výlovu plavaly štiky, trpící nedostatkem kyslíku, při hladině, a rybáři dobře věděli, že jsou mnohem choulostivější než kapři. Bylo třeba je rychle slovit zátahem při hladině a k tomu právě sloužilo zmíněné štičí sítko. O podobné síti se zmínil ve svém spisu i Jan Dubravius. Ve starých soupisech rybničního inventáře se nachází i mnoho jiných potřeb. Háky a řetězy ke zdvihání čapů, nitě a jehly k opravám poškozených sítí, sekery na led, kolečka a lopaty k opravám podemletých hrází, závaží kamenná, železná i mosazná, putny, koše, šoufy, pumpy a další svědkové bývalé slávy starého českého rybníkářství. V 17. a 18. století zaznamenalo rybářství jen malý pokrok. Teprve renesance rybničního hospodářství v druhé polovině 19. století a modernizace od poloviny 20. stoletá přinesly mnoho změn, které již přímo vedly k rybářské současnosti.

Komentáře
Přidal: Tomáš Vlček24.května 2012 08:55
Opravdu nádherné oba články z historie, bylo to zajímavé a dlouhé počtení. Díky moc :-)
Nejste přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte.
PŘIHLÁŠENÍ
Jméno:
Heslo: