Život v jezírku 8Život kolem jezírka 2Navštívili jsme 3Japonské zahrady 3Technika a doplňky 6Literatura 0
Historie českého rybníkářství - 1. část
Autor: richard krejčí
Přidáno: 22.května 2012 21:58
Možná se zrovna chystáte budovat přírodní rybníček. Nejste první. Naši předkové jich v minulosti postavili v Čechách a na Moravě neuvěřitelných 25000. A uměli to velmi dobře.Zkuste si přečíst něco z historie od Jiřího Andresky z roku 1987. Je to sice delší čtení, ale určitě to stojí za to.
PŮVOD RYBNÍKŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH Jiří Andreska, Rybářství a jeho tradice - 1987 "Může být podán nějaký jiný, větší a bezpečnější důkaz o rybnících než to, že nejen proslavují skvělým majetkem své majitele, ale že povznášejí i měřiče a porybné z poddanství a neurozenosti k svobodě a k svobodnému rodu?" Jan Dubravius Nejslavnější kapitolou našeho rybářství je výstavba rybníků. Starobylost a evropská proslulost českého rybníkářství vyvolává celou řadu zajímavých otázek - kdy a jak naše rybniční hospodářství začalo, jak daleko do minulosti zasahuje jeho historie, jak se kdysi dávno na rybnících hospodařilo. Úvodem je třeba říci, že žádné přesné zprávy o počátcích rybničního hospodářství u nás nejsou známy. Musíme se smířit s tím, že všechny úvahy budou jen více nebo méně pravděpodobnými teoriemi a dohady, které se jen tu a tam podaří upřesnit některými poznatky ze starých archiválií. Staří letopisci se ve svých spisech nezabývali zbytečnými podrobnostmi. Psali hlavně o světcích, panovnících, válkách a podivných úkazech na nebi. O tom, kdo první přinesl do českých zemí násadu kapra, nám nezanechali ani tu nejmenší zprávu. Z dějin našeho rybníkářství již mnoho vstoupilo do obecného povědomí. Jsou to hlavně osoby a události ze 16. století z období renesance. Právem se toto období nazývá zlatým věkem českého rybníkářství. Je to doba ozdobená jmény našich největších rybníků a také našich nejslavnějších rybníkářů-Štěpánka Netolického, Jana Dubravia a Jakuba Krčína z Jelčan. Historické počátky našeho rybníkářství jsou však mnohem starší. Zájem o jejich poznání se poněkud ztrácí ve stínu slavného 16. století. Snadno zjistíme, že Jakub Krčín byl vlastně poslední rybníkář, který v Čechách ještě rybníky stavěl, a jeho slavný Rožmberk, postavený u Třeboně v letech 1586-1592, je poslední stavbou z klasického období českého rybníkářství. Před čtyřmi stoletími, kdy Krčín žil a stavěl, existovaly v Čechách a na Moravě rybníky už 500 let. Byly tedy o 100 let starší, než jsou Krčínovy rybníky dnes. Z toho usuzujeme, že počátky rybničního hospodářství musíme hledat již v 11. století a možná i o nějaké desetiletí dříve. Z tohoto období se nám zachovalo velice málo písemných památek, a proto je každá, i sebemenší zmínka o rybníce velice vítaná a vzácná. Vycházíme proto i z nejistých zpráv. Nejstarší zpráva pochází již z konce 10. století. V té době také existovala poblíž tehdejší Prahy, mezi několika jinými vesničkami a osadami, osada Rybníček. Jméno této osady, která se připomíná již roku 993, se zachovalo dodnes v názvu ulice Na Rybníčku poblíž Karlova náměstí. I když to není žádný přímý důkaz tehdejší, formy rybničního hospodářství, přece jen název ulice naznačuje, že tam nějaký rybníček asi musel být, když osadě poskytl její jméno. Rozhodně však lokalita musela být bohatá na vodu, protože hned sousední ulice se jmenuje V tůních. Další zajímavou zmínku přináší Kosmova Kronika česká v dodatku o založení Sázavského kláštera. Zpráva se týká doby po roce 1034, kdy zemřel kníže Oldřich a nastoupil jeho syn Břetislav I. Tehdy daroval kníže klášteru mimo jiné "okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za 100 denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení". V dodatku ke Kosmově kronice o opatu Děthardovi, který tuto funkci vykonával v letech 1097-1133, se uvádí, že opět rozmnožil majetek kláštera o "lesy s horami i rovinami, s vodami i strouhami i s rybníky". Jiný dodatek ke Kosmově kronice o založení třebíčského kostela (r. 1101 ) uvádí mezi vesnicemi darovanými kostelu též vesnici s názvem Rybník. Je zajímavé, že zmínky o rybnících patřících Sázavskému klášteru nepřímo uvádějí, že šlo o rybníky již hotové a možná tedy i starší. Klášter je získal, ale rozhodně je sám nestavěl. To může znamenat, že rybníky nejstaršího založení nevznikaly jen na, půdě klášterní, ale též na pozemcích osob světských. Také na Moravě vznikají rybníky velice záhy. Z roku 1087 jsou zaznamenána na statcích kláštera Hradiště u Olomouce dvě "vivaria piscium", která se jmenovala Vydoma a Tekalec. Jiná starobylá zpráva, v literatuře častěji citovaná, je o rybníce na panství kláštera Kladruby u Stříbra. Je obsažena v takzvané kladrubské listině z roku 1115. Obvykle se však již neuvádí, že listina je padělkem, pořízeným ve 14. století, a tak nevíme, zda zmínka o existenci rybníka byla obsažena již v původní zakládací listině. Z roku 1227 se zachoval dopis krále Přemysla Otakara I., ve kterém povoluje opatu premonstrátského kláštera v Louce u Znojma zakoupit zboží Lovětín a zřídit si tam rybníky v libovolném množství. Uvedené zprávy nám umožňují alespoň trochu nahlédnout do nejstarších dějin našeho rybníkářství. S jistotou můžeme předpokládat, že v období od konce 10. století do první poloviny 13. století u nás existovalo mnohem více rybníků, než kolik se o nich zachovalo zpráv. Nebylo by však možné tvrdit, že ve 13. století byly rybníky již rozšířeny všeobecně. Jak uvádí v knize o dějinách rybníkářství na Moravě a ve Slezsku R. Hurt, "rybníky u nás chyběly ještě po většinu 13. století na převážné většině statků. V listinách domácího i cizího původu, v nichž se podává výčet majetku jednotlivých moravských klášterů ze 13. století, není o rybnících ještě ani zmínky. Rybníků takřka nebylo na statcích moravských i slezských cisterciáků, kteří podle stanov benediktinské řehole i podle příkazu svého řádu si měli opatřovati všechny potřebné věci pro živobytí prací vlastních rukou. A tato okolnost je víc než příznačná". O původu našich rybníků byly vysloveny a napsány nejrůznější domněnky. Podle jedné z nich dospěli naši předkové ke stavbě rybníků sami, když přechovávali nalovené říční ryby v uměle upravených nádržích. Ryby se v tomto nedobrovolném zajetí vytřely, a tak byla naznačena možnost umělého chovu. Jinde se uvádí, že znalost rybničního chovu ryb k nám přinesli klášterníci, kteří byli povoláváni v 11. a 12. století. Přicházeli z jižní a západní Evropy, budovali kláštery a v mnoha případech kolonizovali lesnaté oblasti země. Co se týče původu hlavního obyvatele rybníků - kapra, zůstává nepopiratelnou skutečností, že kapr vždycky byl a zůstal dodnes nejdůležitější rybou v rybníce. Všemi svými vlastnostmi, to znamená svým nárokem na klidnou a prohřátou vodu, rozmnožováním v rybniční vodě, potravou, odolností při lovu a dopravě a konečně kvalitou masa, je kapr nejvhodnější rybou pro umělý chov. Zavedení kapra do umělého chovu bylo největším rybářským objevem všech dob. Tento objev však nemohl být učiněn v Čechách, protože v labském říčním systému v době poledové nikdy nežila žádná přírodní forma kapra. Kulturní formy kapra byly nezávisle na sobě vychovány v Číně a v jihozápadní Evropě. V Číně je tradice chovu kapra starší než v Evropě a trvá jíž dvě tisícíletí. Je zajímavé, že v Číně se kapr chová jako ryba doplňková a přisazuje se do rybníků k amuru bílému, amuru černému a dvěma druhům tolstolobiků. Předkem evropské kulturní formy kapra byl s největší pravděpodobností kapr ze středního a dolního toku Dunaje. Tožnost jeho umělého chovu nejpravděpodobněji objevili dunajští rybáři, kteří lovili nejen v hlavním toku Dunaje, ale především v jeho říčních ramenech a přilehlých jezerech. Tak se mohlo stát, že se ulovení kapři vytřeli v uměle upravených nádržích a jejich plůdek bylo možné dále chovat. Od říčních rybářů z Dunaje patrně převzali znalosti o chovu Římané, pro které byl vítaný každý přínos do jejich lahůdkové kuchyně. V rybnících starého Říma tak zřejmě vlivem změny životního prostředí vzniká evropská kulturní forma kapra, která se od svého divokého předka liší jen nepatrně. Protáhlý tvar těla se stává o něco vyšší a hlava o něco menší. V této podobě se kapr šířil postupně do dalších zemí. I u nás můžeme s jistotou předpokládat, že slovo rybník od počátku znamená rybník pro chov kapra. Zdá se to samozřejmé, ale pro úvahu o původu rybničního hospodářství je to velice důležité. V našich přírodních podmínkách by snad mohly vzniknout jen rybníky pro lína, cejna, plotici nebo štiku. I když vývoj přinesl v malém rozsahu i specializované chovy našich autochtonních ryb (například bývaly rybníčky určené jen pro mřenku nebo jen pro lína), objevují se tyto chovy mnohem později, prakticky až v 16. století. Také první pstruhové rybníky vznikají až v této době. Kapr k nám byl dovezen již jako vyspělá kulturní forma. Byla to první ryba zavedená uměle do našich vod. Není na tom nic divného. Podobně se kdysi šířila a podnes šíří všechna domestikovaná zvířata, osiva kulturních rostlin, a tím i celá lidská kultura. Zavádění (introdukce) kapra muselo nutně mít i svoji technickou stránku. Představme si, že si chceme založit svůj vlastní malý rybníček někde na chatě nebo u rekreační chalupy. Předpokládejme, že máme kousek vhodného pozemku s přítokem vody. Rozhodně nemůžeme začít tím, že si přineseme na zahradu konev plůdku. Nejprve bude třeba se někde s chovem alespoň trochu seznámit a důkladně si prohlédnout rybniční stavbu. Teprve pak si můžeme postavit vlastní rybníček, napustit ho vodou a vyzkoušet hráz. Až bude všechno v pořádku, dovezeme první kapříky. Podobně jistě postupovali i naši předkové. Napřed musela být znalost a zájem, potom stavba a nakonec nasazení ryb. Nevíme ještě, zda první chovy kapra u nás zavedly přímo kláštery. Rozhodné se jim však mnoho věnovaly a šířily znalost rybničního hospodářství po celé zemi. Měly k tomu svůj zvláštní důvod - potřebu postního pokrmu. V té době bylo postních dnů do roka velmi mnoho a představa vonícího kapra byla jistě velice vábná. Nyní již také víme, že naše nejstarší rybníky nemůžeme hledat mezi slavnými díly velkolepých rybničních soustav. Našli bychom jen malé nenápadné rybníčky někde v lukách, snad na pozemcích někdejších klášterních panství. Jejich původ již nebude pravděpodobně spolehlivě vysvětlen. Každý z těchto neznámých drobných rybníků, které tak jedinečně zdobí naši krajinu, může být jedním z našich nejstarších rybníků. Nejstarší přesně zaznamenaná zpráva z našich zemí se týká rybníka Opatského (nyní Branského), který založil na místě starého konventu kláštera ve Ždáru n. S. opat Vinrich z Waldsas v roce 1263. Zde je třeba připomenout, jak složitými cestami prošla historie rybničního hospodářství. Cisterciácký klášter ve Ždáru byl založen v roce 1252 mnichy z kláštera Nepomuckého. Klášter u Nepomuku byl založen asi o 100 let dříve, roku 1144. Měl na svých pozemcích rybníky velice staré, vzniklé zřejmě v době výstavby kláštera v druhé polovině 12. století. Rybník v obci Klášter existuje podnes. Nepomucký klášter založili mniši z kláštera v německém Ebrachu (u Norimberka) a bylo by zajímavé vědět, zda i tento klášter měl již své rybniční hospodářství. Z častých zmínek o rybníkářství klášterů by snadno mohl vzniknout dojem, že nejstarší rybníkářství bylo převážně jejich dílem. Je to však jen tím, že se o klášterních majetcích zachovalo více písemných zpráv. Kláštery dostávaly od panovníků velké příděly pozemků, které často ještě narůstaly různými dary, a všechen získaný nemovitý majetek si dávaly písemně potvrdit. Během dalšího vývoje dosáhlo české rybníkářství v počtu rybníků i produkci kaprů prvního místa v Evropě. Co asi vedlo k tak jedinečnému rozmachu našeho rybníkářství? Vysvětlení se hledalo v malých rozměrech našich řek a v poměrném nedostatku místních říčních ryb. Rybáři nemohli stačit zásobovat obyvatelstvo, zvláště v rostoucích městech. Za příčinu se pokládalo i to, že v naší zemi, na rozdíl od všech našich sousedů, zcela postrádáme velká nížinná jezera. Naše země je poměrně odlehlá od zdrojů mořských ryb. I v tom lze hledat příčinu výstavby rybníků. Postupně se však ukázalo, že skutečná příčina nebyla ani v jednom z těchto jevů. Říčních i mořských ryb u nás totiž býval vždy dostatek. Nabídka většinou převyšovala poptávku a rybáři někdy ani neprodali svůj úlovek. Středověké i pozdější rybářství usilovalo především o kvalitu. Konzumentům nešlo o jakoukoli rybu. Příliš kostnaté a jinak chuťově podřadné druhy říčních ryb naši předkové odmítali právě tak jako dnes i my. Sotva kdy si někdo koupil plotici, parmu nebo bolena. Zájem byl hlavně o nejlepší druhy ryb-lososa, pstruha, štiku, okouna a pochopitelně o kapra. Kapr se pokládal všeobecně za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy, Právě proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích výdajů na stavby dalších rybníků. Tehdejší hospodáři si dovedli dobře spočítat, za kolik let se jim náklady vynaložené na rybniční stavbu vrátí z prodeje kaprů a kolik jim pak bude rybník ročně vynášet. Za starých časů se používaly pro rybníky dva různé názvy. Starší stav (latinsky obstaculum) a novější rybník (piscina). Nevíme jistě, zda byl mezi nimi nějaký technický rozdíl. Je možno předpokládat, že stavy byly pouhým přehrazením toků bez vypouštěcího zařízení. Tuto domněnku by však bylo třeba nějak doložit, nejlépe dochovanou stavbou "stavu". Už to, že se "stav" bez výpusti nikde nezachoval, nasvědčuje, že nejspíše jde jen o vývoj názvu. Starší termín stav se zachoval jako živý termín v polštině a znamená totéž, co u nás rybník. Od poloviny 14. století zpráv o zakládání rybníků přibývá. Nových rybníků přibývalo tolik, že je možné toto období označit za další významnou fázi rozvoje rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karlovy vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se odvážně pouštěli do velkých staveb. Dokladem toho jsou některé rybníky z té doby:jihočeské Dvořiště a Holná, na severu Čech Velký rybník u Doks, známější pod novým názvem Máchovo jezero. Karel IV. zaváděl stavbu rybníků ze státních prostředků a nařizoval je stavět i městům, feudálům a církvi, aby, jak se uvádí ve starých zakládacích listinách, "království naše rybami a vodními parami oplývalo". Ve 14. století dosud rybníkářská stavební činnost nezasáhla do těch oblastí, které později prosluly jako hlavní oblasti rybníků. V této době bychom ještě nenalezli rybníky na rovinách Pardubicka, Budějovicka nebo Třeboňska. Stavební technika se vyvíjela pomalu a všeobecně lze říci, že směřovala od menších staveb k větším. Rybníkářství vznikalo ve svých počátcích častěji v pahorkatinách, kde bylo možné pouhým pohledem na vhodné údolí si představit ihned nový budoucí rybník v jeho velikosti i tvaru. Teprve později se začaly stavět rybníky i v úrodných nížinách. Mělo to své dobré důvody. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umístit na malé toky ve sklonitém terénu, kde dosáhli i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. Postupně se stavěly stále větší a větší rybníky. Musely se však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz. Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela i řada dalších podmínek. Oba typy rybníků měly své výhody i nevýhody. Starší rybníky v členitějším terénu pahorkatin obvykle byly na malém povodí. Ohrožení povodněmi proto bylo menší. Okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší, chladnější, méně úživné, a proto v nich ryby rostly pomaleji. Nové velké rybníky byly úrodnější, na vhodnějších půdách, mělké a teplé. V takových rybnících se lépe množilo drobné vodní živočišstvo, plankton, a kaprům se zde proto lépe dařilo. Mělčiny těchto úrodných rybníků však snadno zarůstaly rákosem a po několika desetiletích se musel nový rybník nákladně zbavovat vodních porostů. Dokonce se stávalo, že málo hluboký rybník zarůstal tak rychle, že ho rybáři raději nechali úplně zarůst a zaniknout. Rybníky v rovinatých nížinách ležely obvykle na větším povodí a byly proto více ohroženy povodněmi. Proti tomu bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli rybníkáři bezpečnostními přepady. Také se stavěly rybníky i zcela mimo vodní toky a voda se k nim přiváděla důmyslnými náhony. Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvyšování výnosu. Postupně se získaly důležité technické i chovatelské poznatky, které se později, hlavně v druhé polovině 15. století a v 16. století, využily k zavedení rybniční velkovýroby. Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených již v předhusitském období, významnou technickou podrobnost. Bývá to nápadně krátká hráz. Staří stavitelé si vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení hráze nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, zal. 1479, Vlhlavského a Voleška. Pozdější stavitelé se dostávali do stále obtížnějších podmínek, kdy už nebylo možné postavit rybník tak levně a výhodně. Tento vývoj dospěl místy tak daleko, že nakonec už nebylo kde stavět, a tím se výstavba ukončila. Svůj vývoj prodělala i technika chovu kapra. Rybniční hospodářství zůstávalo v 11.-14. století stále na úrovni malovýroby. Rozhodující přitom nebyla velikost rybníků, ale užívaný výrobní způsob. V druhé polovině 14. století zde již byly některé skutečně velké rybníky. Připomeňme si jen jihočeské Dvořiště anebo severočeské Máchovo jezero. Technika chovu kapra byla v té době vlastně již zastaralá. Starý způsob chovu se označuje jako kumulativní metoda. Jiné a možná přiléhavější označení je divoký chov. Při tomto chovu se rybník nasadil matečnými kapry, kteří se vytřeli a zůstali s plůdkem v rybníce až do jeho vyspění, tj. 5 až 6 let. Dovedeme si představit, jak to v takovém rybníce asi vypadalo. Generační kapři se každým rokem znovu vytřeli a rybník se plnil různými ročníky plůdku, který si postupem let stále více konkuroval ve sběru potravy. Byl proto stále hladový a špatně rostl. Do rybníků se vždy dostaly plevelné ryby, které se zde mohly pět let nerušeně množit. Velké množství drobných ryb se neobešlo bez vydatného přisazování štik. V mnoha případech se rybářům jistě podařilo jejich počet správně odhadnout a nasadit. Pak štiky spotřebovaly plevel a přebytečný plůdek. Tím se zlepšil stav potravy pro kapry a hospodářský výsledek byl dobrý. Také se však často stávalo, že štiky v rybníce převládly a nakonec samy rozhodly o hospodářském výsledku. Podíl štik býval při výlovech velký. Někdy dosahoval až 50 % a jsou známy i případy, že se vylovili jen generační kapři a velké štiky. Vše ostatní zmizelo v jejich útrobách. Tato metoda byla velmi primitivní. Život a vývoj ryb byl z větší části ponechán přírodě a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Roční výnos z 1 ha tehdejší produkce se dnes odhaduje asi na 20 až 30 kg, což je přibližně jedna desetina dnešních výnosů. Pokrok se ve středověku šířil pomalu. Po dlouhých 300 let měli rybáři lepší uspořádání chovu kapra na dosah ruky. Stačilo při výlovech vytřídit násadu a přesadit ji do jiného rybníka. Dnes se zdá, že tehdy zavedený způsob chovu z generačních ryb působil dlouho jako pevný, nepřekročitelný rybářský zvyk. K vyřešení tohoto dlouhodobého problému se dospělo v 15. století. Již z roku 1411 se zachoval doklad o tom, že rybník byl nasazen tříletou násadou. To znamená, že chovatelé té doby znali již alespoň dva stupně chovu. V jednom rybníce vychovali násadu a převezli ji do jiného rybníka. Tato zdánlivá maličkost však znamená velký pokrok, protože šlo vlastně o velice důležitý objev, který rázem odstranil mnoho nedostatků původní metody. Tříletá násada přišla totiž nepochybně do rybníka sloveného, kde nebyly ani ryby plevelné, ani dravé, natož přebytečný plůdek. Zde konečně mohli nasazení kapři ukázat, jak dovedou v dobrých podmínkách přibývat na hmotnosti. Někdy v polovině 15. století přišlo další zdokonalení. Byla zavedena třístupňová metoda. Plůdek se v jednom rybníce líhne, ve druhém vyrůstá do velikosti násady a ve třetím do velikosti tržního kapra. Tento způsob, který se v podstatě zachoval v rybničním hospodářství dodnes, vznikl pravděpodobně na Moravě. Z roku 1465 pochází o tom první zpráva týkající se obhospodařování rybníků u Dražkovic na Vyškovsku. Nová technika chovu se rychle rozšířila v druhé polovině 15. století. Nyní už nebylo účelné hospodařit na jednotlivém, třeba i velkém rybníce. Bylo potřeba přistavět menší plůdkové rybníčky a výtažníky, vytvořit celé rybniční soustavy. Přibylo také práce s chovem. Častěji se lovilo, častěji se převážel plůdek a násada. Hlavní rybníky se nyní lovily za pouhé 2 až 3 roky. Hospodářský výsledek se pronikavě zvýšil a znamenal velký příjem do pokladnic feudálních panství, církve a měst. Rybniční hospodářství se dostalo do popředí zájmu. Kdo rybníky dosud neměl anebo jich měl málo, mohl bud' závistivě přihlížet, jak se v době výlovů sjíždějí na hráze šťastnějších sousedů povozy kupců, anebo se sám pustil do výstavby. Většina statků zvolila druhou možnost a rybníků v Čechách a na Moravě přibývalo skutečně rychle. Jako příklad velké výstavby tohoto období je možno uvést založení rybníka Dehtáře, o němž je zmínka v listinách kláštera Vyšebrodského: "1479 Vok a Petr z Rožmberka udělali u Dehtář rybník nový veliký, kterýmžto zatopili a svedli ves Humno". Pro založení rybníka bylo vybráno území mimořádně vhodné, velká terénní pánev s úzkým odtokem, kde stačilo postavit krátkou masivní hráz. Významnými chovatelskými objevy se vlastně uzavírá starší období rybničního hospodářství, které u nás trvalo přibližně 400 let. Bylo to období shromaždování zkušeností a pomalého vývoje, které je ostatně charakteristické pro celý středověk. To, co by dnes výzkumníci vyřešili za několik let, tehdy potřebovalo celá staletí. Budování rybničních soustav V pozadí rychlého rozvoje rybničního hospodářství stály i vlivy politické. První polovina 15. století byla v Čechách vyplněna husitskými válkami. Ani druhá polovina nebyla v zemi poklidná. Uherský král Matyáš Korvín si činil nároky na český trůn a vedl vleklou válku s Jiřím z Poděbrad a později i s jeho nástupcem Vladislavem II. Jagelonským. Za slabého Vladislava vládlo do značné míry panstvo, a proto ani po vnitřní stránce nebyl v zemi klid. Teprve v sedmdesátých letech 15, století se poměry natolik uklidnily, že si feudálové začali opět více hledět hospodářství na svých panstvích než vzájemných sporů. Bouřlivá doba vyplnila od dvacátých let celé půlstoletí a nebylo tedy divu, že už mnozí toužili po celkovém uklidnění a po zlepšení hospodářských poměrů. Ti, kdo již dříve poznali, jak výnosný je chov ryb, pokračovali ve stavbách rybníků. A tak právě v poslední čtvrtině 15. století nastávala proslulá zlatá doba českého rybníkářství. Rybníkářská stavební horečka se rychle rozšířila po celé zemi. Tenkrát se rybníky nestavěly jen tam, kde k tomu byly vysloveně nevhodné přírodní podmínky, tzn. v horách a tu a tam snad ještě na příliš propustných písčitých půdách. Všude jinde se rybníky stavěly. Feudálové všech stupňů, od největších a nejmocnějších až po venkovské zemany, toužili rychle zbohatnout, všichni si přáli pobírat výnosy z prodeje kaprů, a proto všichni stavěli rybníky. Však také počet rybníků rychle dosáhl velmi úctyhodného čísla. Odhaduje se, že v Čechách a na Moravě jich bylo postaveno nejméně 25 000. Kdo vlastně toto množství rybníků postavil? Jak bylo vůbec možné něco tak velkého dokázat? V době této rušné výstavby se z rybníkářství stalo samostatné povolání. Někdy si výstavbu rybníků oblíbil sám majitel panství. Vyhledával vhodná místa pro rybníky a určil jejich přibližnou velikost. Většinou však tuto práci konali hospodářští úředníci velkostatku, kteří dobře věděli, že právě podle zásluh o rybníky se měří jejich zdatnost. Stačilo, aby se naučili zacházet s tehdejšími jednoduchými měřicími přístroji: Bylo to především-průhledítko, sloužící k vytyčeni vodorovné přímky pro korunu hráze a k přibližnému odhadu budoucí zátopy. Tuto práci však běžně vykonávali měřiči, zvaní měřičkové. Vyměřili základy hráze, aby se staveniště rybníka mohlo předat rybníkářům. Při vlastní výstavbě měli hlavni slovo rybnikářští mistři. Ti přivedli na stavbu svoji skupinu rybnikářů a řídili jejich práci. Rybníkářští dělníci byli specialisté, kteří tuto práci konali jako své výhradní povolání. Se svými mistry přecházeli z jedné stavby na. druhou. Obvykle si postavili provizorní chatrče, ve kterých bydlili a žiti, často i se svými rodinami. Dobrá povést mistra a jeho lidí byla zárukou, že rybník bude postaven dobře a včas. Mnozí mistři byli vyhlášenými odborníky. Na stavbu bývali zváni z daleka a přinášeli si doporučení, kterým bývala jejich práce. Školou rybníkářů byl sám život. Byl tvrdý a těžký jako jejich tvrdá práce. Kdo byl schopný a pracovitý a zvládl všechny potřebné znalosti rybníkářského řemesla, mohl se po čase sám stát mistrem. Těžkým údělem rodin rybníkářů byl jejich potulný život. Dnes pracovali zde a zítra již možná daleko odtud, na stále nových a nových rybničních stavbách. Přitom mezi nimi nebyla nouze o lidi s pochybnou minulostí a nepoctivými úmysly. Se zloději, kteří okradli své spolupracovníky o těžce vydělané groše, se rybníkáři dovedli vypořádat samí, bez panských úřadů a soudů. Jména rybníkářů se často zachovala v zápisech smolných knih, kam se zapisovaly výslechy mučených provinilců. Mnozí rybníkáři, kteří nevydrželi námahu své práce, skončili mezi tlupami lapků a živili se přepadáváním pocestných. Za podobná provinění tehdy býval skoro vždy trest smrti. Proto také mnoho mužů, kteří zkusili své štěstí a síly mezi rybníkáři, skončilo často na šibenici. Co především lákalo k rybníkářské práci, byl lepší výdělek. Počátkem 16. století rybníkáři vydělávali 1,5 až 2 groše za den, mistři obvykle 3 groše za den. Byli však placení i lépe. V Jindřichově Hradci dostávali v té době mlatci půl groše denně, sekáči 1,5 groše a rybnikáři 4 groše 4 denáry denně. V průměru vydělávali rybníkáři čtyřnásobek mzdy zemědělských dělníků. Pro srovnání - slepice stála v té době 1 groš, kopa vajec 2 groše, husa kolem 3 grošů, boty 4 až 5 grošů. Mzda rybníkářů se ovšem měnila podle roční doby. V létě, v době dlouhého dne, vydělávali více, na jaře a na podzim méně a v zimě nic. Při rybničních stavbách si vedle stálých rybníkářských dělníků přivydělávali i lidé z blízkého okolí. Na stavbě byl vždy dostatek práce i pro lidi nezaučené. Stačilo, aby uměli pracovat s rýčem a motykou a jezdit s dřevěným kolečkem. Pestrá společnost na rybničních stavbách bývala proslulá svými drsnými mravy. Rybníkáři se musely zabývat i zemské sněmy. Roku 1498 vydává zemský sněm toto nařízení: "Item což se rybnikářuov a nádeníkuov a podruhuov dotýče, že mají všichni dědičné pány mieti, a to konečně do sv. Martina nejprv příštího, a kdožby chtěli na své dielo rybníkářské jíti, mějte od svých pánuov listy a kdož bez listu přijde, aby toho vsadili jako zločince". Po skončení práce se rybníkáři měli, alespoň podle představy zemského sněmu, vrátit do 14 dnů ke svému pánovi anebo přejít na jinou stavbu. Šlo tedy hlavně o to, aby se pod záminkou rybníkářské práce nemnožil počet osob potulných a živících se neznámo jak. Stavba rybníka začínala vyměřením základů hráze. Základy musí být nejširší tam, kde je hráz nejvyšší, tedy při lovišti. Na obě strany se hráz postupně snižuje, a proto i základy jsou užší. Celá plocha pro základy má čočkovitý tvar. Tato plocha se musela nejprve zbavit drnů a ornice a pečlivě vykopat až na minerální podklad, aby se těleso hráze dobře spojilo s terénem a aby nikde neprosakovala voda. Zatím si tesaři vybrali v lese několik mohutných zdravých jedlí. Porazili je a dovezli na stavbu. Z nich pak vysekali rybniční roury. Roura se vždy skládala ze dvou na sobě ležících jedlových kmenů. V obou byl vytesán otvor ve tvaru svislého obdélníka. Do malé hráze postačovala roura ze dvou kmenů, do velkých hrází se musely roury napojovat a přesně uložit. Pro uložení trub se musel pod hrází vykopat malý rybníček, zvaný podtrubí. Rybníkáři ze staré zkušenosti totiž věděli, že se roury musí uložit do země hlouběji, než byla nejnižší hladina vody v podtrubí a ve vypuštěném rybníce. Takto uložené roury zůstaly vždy pod vodou, a to i v letech, kdy se rybník letnil. Voda zabrání hnilobné činností dřevokazných hub, ochrání roury trvale před hnilobou, zvláště jsou-li kmeny ještě v kůře. Nejsou vzácné případy, že se při opravách rybníků našly neporušené roury po několika stech letech ! Na uložené roury rybníkáři naváželi hráz. Tato práce se dělala obvykle ručními dřevěnými kolečky a byla nejnamáhavější. Zemina se kopala pod hrází v místě budoucího loviště a při obou koncích hráze, aby se nemusela daleko vozit. Bylo třeba dbát na to, aby se do hráze nedostala zemina příliš písčitá, která by vodu neudržela. Hráz se navážela po vrstvách a musela se dusat. Mezitím vystavěly jiné skupiny dělníků loviště a kádiště. Velkou pozornost věnovali rybníkáři bezpečnostnímu přepadu, který byl umístěn při jednom konci hráze. Bylo to snížené místo v hrázi nad rostlým terénem. Tudy odtékala voda za povodní bez nebezpečí, že se přelije přes hráz, anebo ji dokonce protrhne. Takové katastrofy se občas skutečně staly. Proto bylo výhodné, mohl-li se pro bezpečnostní přepad využít skalní podklad. Stačilo ho však i vydláždit. Někdy vedla po bezpečnostním přepadu cesta na hráz. U velkých staveb se přes něj stavěl nízký klenutý most. U některých velkých rybníků se někdy stavěla jalová stoka, která odváděla okolo rybníka povodňovou vodu, při vypouštění rybníka se jí též odváděla horní voda. Při výlovu sloužila k přivádění čerstvé vody do loviště. Po dokončení hráze postavili tesaři ještě vazbu. Byla to zahrádka okolo čapu, aby při vypouštění neuplavaly ryby, a lávka, odkud bylo možné čap řetězem vytáhnout. Čerstvá hráz se z návodní strany obložila svazky větví a proutí a rybník byl hotov. Kamenný obval hráze se v 15. a 16. století stavěl jen výjimečně. Rybníky se takto zlepšovaly mnohem později, až v 18. a 19. století. Přes zimu se hráz nového rybníka slehla a na jaře se roury uzavřely čapem. Rybník se poprvé napustil vodou a nasadil kapry. Třebaže o stavbě jednotlivých rybníků známe mnoho, nedovedeme si představit, jak se jich mohlo postavit 25 000. Většina těchto rybníků byla postavena v poslední čtvrtině 15. století a v první čtvrtině 16. století, tedy asi v období 50 let. To by znamenalo, že se stavělo průměrně 500 rybníků ročně, tedy za 8 měsíců od jara do podzimu průměrně 2 rybníky denně. I když to byly většinou malé rybníky, přece jen je to číslo úctyhodné. Projít si v duchu anebo na mapě někdejší české a moravské rybniční soustavy není právě snadné. Bylo jich příliš mnoho a kromě toho mapu, která by zachytila všechny rybníky, nikdy nikdo nevytvořil. Podívejme se proto alespoň po nejvýznamnějších a největších rybnících, a pokud je budeme znát, připomeneme si jména jejich tvůrců. Pro příznivé přírodní podmínky a úrodnou půdu se stalo nejvýznamnější rybníkářskou oblastí Čech Polabí. A zde stála na prvním místě rybniční soustava pardubická. Zásluhou podnikavosti nejbohatšího feudála té doby, Viléma z Pernštejna, se stalo Pardubicko krajinou mnoha velkých rybníků. Pernštejnova stavební činnost zasáhla významně i do jižních Čech. Roku 1490 převzal do zástavy panství v Hluboké nad Vltavou. Ihned tam začal s rozšiřováním a s budováním rybníků a brzo vytvořil první ucelenou rybniční soustavu jižních Čech. Hlavním rybníkem soustavy je pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Bezdrev zadržel silný přítok Netolického potoka a proti povodni byl zajištěn velice důkladným bezpečnostním přepadem. Svým umístěním má Bezdrev charakter údolní nádrže. Bezdrevská voda se rozváděla dále do jiných rybniků a sádek. Pernštejnova rybníkářská zkušenost nezůstala neznámá ani Janu Dubraviovi, který o něm napsal: "Byv dotázán, jaký statek je podle jeho mínění nejvýnosnější, odpověděl: "Ten, který by se hemžil rybníky". Tehdy byli náhodou přítomni dva rytíři, z nichž jeden koupil statek bez rybníků za 10 000 moravských zlatých, druhý menší s rybníky za polovinu a oba byli zatíženi stejným dluhem. Tu Vilém pravil: "Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný, - a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal - že tento zaplatí prodejem ryb celý dluh mnohem rychleji, než tenhle senem, ječmenem nebo zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství. Teď k tomu přidejte, že rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to především rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám. I dnes mi dávají velmi hojný zisk." Vilém z Pernštejna dobře věděl, co mluví. Ještě dnes se můžeme podívat na zachovanou část jeho díla. Rybníkáři, jejichž jména zůstala nezaznamenána, začali na Pernštejnův příkaz přestavovat hráze starších rybníků. Rozšířili Bohdanečský, Starý Sopřečský a Živanický rybník. Hlavní úsilí soustředili na výstavbu Čeperky, která se stala největším pardubickým rybníkem. Skoro současně byly postaveny rybníky Semtinský, Novočernský, Ždánický, Jezero a jiné. Pro chov kapřího plůdku dal Pernštejn postavit množství malých rybníčků v sousedství velkých. Na počátku 16. století se zrodil velkorysý projekt, který dal celé pardubické soustavě pevný systém, ale hlavně potřebnou vodu. Roku 1513 se začalo se stavbou 35 km dlouhé Opatovické stoky, která naplnila labskou vodou hlavní pardubické rybníky. Její vybudování umožnilo další generaci pardubických rybníkářů postavit v polovině 16. století další velké rybníky, především Oplatil a Rozkoš. Téměř současně s Opatovickou stokou vznikla i další, Podčapelská strouha v jižní části pardubického panství. Pardubická rybniční soustava byla skvělou ukázkou českého rybníkářství. Roku 1560 bylo na panství již 215 rybníků. Současně s výstavbou na Pardubicku vznikala i velká rybniční soustava na komorním panství poděbradském. Také tato soustava měla svoji důležitou stoku, která se jmenovala Lánská strouha. Odebírala vodu z Cidliny, protékala rybniční oblastí a ústila do Labe. Na Poděbradsku býval i největší český rybník, který se jmenoval Blato. Měřil podle dnešních měr 990 ha. Dnes už po něm není ani památky. Při dolním toku řeky Cidliny se rozkládala významná oblast rybníků chlumecko-dymokurských. Zde se hospodařilo dokonce na 416 rybnících, které byly všechny postaveny již před koncem 15. století. Největším rybníkem zde byl Žehuňský, který existuje dodnes. Byl postaven v roce 1499 a měřil 249 ha. Stavba Žehuňského rybníka byla velice odvážná, protože jeho hráz se postavila do cesty celé řece Cidlině. Jak víme, stojí bez pohromy dodnes již páté století. Dalšími velkými rybníky byly Rutvas o výměře asi 200 ha, Velký Chlumecký se 190 ha, Velký Kosický měl 164 ha, Milošovec 136 ha a Písecký 114 ha. Chlumecké rybniční hospodářství bylo velmi významné. Nasvědčuje tomu již sám velký počet obhospodařovaných rybníků. Z roku 1607 se zachovala zajímavá zpráva poděbradského purkrabího Ondřeje Žlutického. Dovíme se z ní, že v letech 1602 a 1603 si pražští obchodníci s rybami stěžovali a žádali, aby "poděbradský džber s mírou chlumeckou porovnán byl, proto ihned džber v městě Chlumci udělán a s chlumeckým srovnán byl, kterýž až posavád při poděbradských rybnících se užívá". Další významné východočeské rybniční soustavy se rozkládaly na panství Opočno a v okolí Hradce Králové a Městce Králové. Koncem 15. století začala vznikat největší jihočeská rybniční soustava na panství třeboňském. Mocní Rožmberkové zde využívali vhodný rovinatý terén pro stavbu velkých rybníků. Na zdejší těžké a ne příliš úrodné půdě nebylo možno stavět rybníky tak výnosné jako v úrodném Polabí. Zkušenosti se staršími rybníky však byly dobré, a proto k nim začaly rychle přibývat nové. Roku 1491 to byl Starý Koclířov, roku 1495 Nový pod Koclířovem a Ruda, v letech 1503-1505 Velký Tisý. Na vyměřování a stavbě tohoto rybníka se již podílel myslivecký mládenec Štěpánek Netolický jako pomocník a tovaryš královského porybného z Kolína Kunáta mladšího Dobřenského z Dobřenic, který Velký Tisý vyměřoval. Při stavbě Velkého Tisého nemohl být Dobřenský osobně přítomen, protože byl příliš zaměstnán stavbami na panství kolínském a pardubickém. Proto svěřil Vok z Rožmberka dozor nad stavbou Tisého fišmistrům Slepičkovi a Sádlovi a myslivci Štěpánkovi. Jako o myslivci s ročním platem 4 1/2 kopy pražských grošů se o Štěpánkovi Netolickém zachovala zpráva ještě z roku 1503. Třeboňský archivář Václav A. Hadač, který se podrobně zabýval osobností a dílem slavného jihočeského rybníkáře Štěpánka Netolického, o něm dále napsal: "Po dodělání rybníka Tisého poznav pan vladař velký užitek rybního hospodářství - neb ryby z toho rybníka velmi tlusté byly - pojal úmysl zakládati na svém panství více rybníků a provedení svého záměru svěřil osvědčivšímu se Štěpánkovi, jehož roku 1505 přeložil od myslivectví k oboru rybníkářskému. Již roku 1506 dokončil Štěpánek důmyslný návrh soustavy rybníků na pláni třeboňské, z něhož arci větší část zůstavena k provedení teprve Štěpánkovu nástupci, známému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan. Přičiněním Štěpánkovým bylo panství třeboňské nemálo zvelebeno. Založil zde řadu rybníků, zejména Opatovický (1510-1514), Jílovický (1511), Domanínský, Horusický (1511-1512), Kaňov (1515) aj. Nejeden starý rybník také zvětšil. Nejvýznamnějším však dílem Štěpánkovým je prodloužení Zlaté stoky od mlýna Opatovického nad Třeboní územím dnešního rybníka Světa a po východní straně města Třeboně na sever až k jejímu spojení s Lužnicí u Veselí (1508 až 1518). Stokou touto až podnes voda živá na rybníky po levém břehu Lužnice velmi platně od Třeboně počna až do Horusického rybníka se vede a za mnoho se vážiti může. Neb předtím do rybníků vody míti nemohli a zimním časem ryby pod ledy dusily se aneb k prohlubním se zdvihaly. Roku 1528 si chtěl u Jana z Rožmberka vypůjčit Štěpánka Netolického solnohradský arcibiskup kardinál Matouš Lang z Wellenburgu, protože zamýšlel postavit na svých statcích dva nové rybníky. Zanedlouho poté se zajímal o Štěpánka Netolického hrabě Mikuláš Salm-Neuenburg. Roku 1538 objížděl Štěpánek rybníky na panství Chlumském pana Krajíře z Krajku. Štěpánkovy zásluhy a věrné služby nejednou ocenil i jeho chlebodárce, který roku 1519 obdařil svého služebníka značnými milostmi, rolemi, lukami, zahradami i rybníky a jinými grunty. Již roku 1524 měl Štěpánek Netolický z rožmberské komory roční plat 40 kop grošů, tj. tolik jako purkrabí. Jedině hejtman panství měl plat vyšší - 60 kop. 19. ledna 1522 se Štěpánek oženil s paní Dorotou, vdovou po třeboňském písaři Lukšovi. Tak získal mimo jiné i výstavný dům v Třeboni, na severní straně rynku; dnešní číslo 89." Štěpánkovi rodiče byli poddaní a žili v Netolicích. Jako rybnikář se Štěpánek vypracoval tak, že byl za své zásluhy vrchností zbaven poddanství. To bylo v té době velké uznání. Z proslavených jihočeských rybníkářů byl jediným rodilým Jihočechem. Všichni ostatní, jako Vilém z Pernštejna, Kunát Dobřenský z Dobřenic, Mikuláš Rutard i Jakub Krčín, přinesli své zkušenosti do jižních Čech z pokročilejšího Polabí. O to více musíme ocenit Štěpánkovu myšlenku na výstavbu Zlaté stoky, která se začala stavět roku 1508, kdežto proslulý Opatovický kanál na panství pardubickém se začal stavět v roce 1513. Je možné, že zde posloužila Štěpánkova myšlenka jako vzor. Štěpánkovy rybníky nevynikaly rozlohou, ale úrodností a výnosem. Stavěl mělké teplé rybníky, ve kterých se kaprům dobře dařilo. Zemřel v roce 1538 nebo 1539 a jen na třeboňském panství zanechal svým nástupcům 9 velkých a 37 menších rybníků. Také na sousedním jindřichohradeckém a kardašovořečickém panství pánů z Hradce se horlivě stavělo. Ke starým rybníkům z doby předhusitské přibývaly stále nové. Do poloviny 16. století zde bylo postaveno 34 nových rybníků. Vynikaly zde rozšířené rybníky Holná a Soused. Jak je uvedeno v zachovalých účtech, rybniční hospodářství zde vynášelo ročně přes 1500 kop grošů. K nejvýznamnějším jihočeským rybnikářům patří Mikuláš Rutard z Malešova. Jeho dílo na Chlumecku a Třeboňsku spadá do období zlatého věku českého rybníkářství. Mikuláš Rutard byl potomkem české vladycké rodiny z Kutné Hory. Majetek rodiny asi nebyl velký, neboť Mikuláš musil záhy nastoupit službu u bohatých a mocných feudálů. Na počátku 16. století byl zaměstnán u východočeských Pernštejnů, kde si osvojil rybníkářské stavební umění, které se stalo základem jeho pozdější kariéry hospodářského úředníka na jihočeských statcích. Když v roce 1508 získal Konrád Krajíř výměnou za vesnici Cep s okolím chlumskou majetkovou enklávu Rožmberků a připojil ji ke svému bystřickému panství, bylo o osudu zdejší krajiny již rozhodnuto. Přispělo k tomu to, že na Chlumecku již byly v provozu některé menší rybníky, jako Svobodný, Skalice, Medenice a jiné. Konrád Krajiř z Krajku však již nestačil vybudovat zamýšlenou chlumeckou rybniční soustavu. Iniciátorem tohoto díla se stal až Konrádův synovec Volf Krajíř, který začal již ve dvacátých letech 16. století budovat u Lutové rybníky Starý Hospodář a Podsedek. Jako stavitele celé chlumecké rybniční soustavy si vybral právě Mikuláše Rutarda z Malešova, který byl v roce 1541 již zcela nepochybně hejtmanem bystřického panství a patrně vedl i stavbu zmíněných rybníků. Podle dostupných pramenů je možné soudit, že byl v čele stavby již koncem třicátých let 16. století. Snad k tomu přispěla i okolnost, že smrt rožmberského fišmistra Štěpánka Netolického způsobila po roce 1539 určitou přestávku v rozvoji rybničních staveb na Třeboňsku. Tak pravděpodobně ztratilo práci mnoho rybníkářských dělníků. Toho využil Mikuláš Rutard při výstavbě chlumecké rybniční soustavy a získal mnoho zkušených dělníků, kteří hledali nové uplatnění. V roce 1542 začal budovat k poctě nové hodnosti svého pána rybník Purkrabí a zároveň i Bartoňcovo Blato. Tento rybník byl později zrušen a zalesněn. Kromě na nových rybnících pracoval Mikuláš Rutard současně i na rozšíření starších rybníků, a to Starého Hospodáře a Starého Jezera. Vytvořil k nim protějšky v podobě Nového Hospodáře a Nového Jezera. Ke Starému Kanclíři byl postaven Nový Kanclíř. V blízkosti vesnic Žíteče a Mirochova postavil Mikuláš Rutard další velké rybníky, Blato a Velkou Černou, které měly zpomalit prudký tok řeky Hostice. Ani tím však nebylo nebezpečí povodní na Hostici odstraněno, a proto mu majitel panství Volí Krajíř z Krajku v roce 1554 uložil, aby přehradil řeku novým rybníkem, zvaným Staňkovský. Staňkovský rybník patří k nejpozoruhodnějším rybničním stavbám v Čechách a nezadá si v ničem s jinými odvážnými stavbami, jako je hlubocký Bezdrev anebo rybník Žehuňský, které mají též charakter údolních nádrží. Pro větší bezpečnost stavby je zde odtok vody z loviště vysekán do skály a navíc je rybník vybaven dobrým bezpečnostním přepadem. Staňkovský rybník je velmi hluboký a se svou hladinou prodlouženou v dlouhý chobot podél rakouské hranice patří k nejkrásnějším rybníkům v naší zemi. Současně budoval Mikuláš Rutard rybníky Maluškov (později zrušený), Hluboký a Hejtman. Stavba rybníka Hejtman byla posledním dílem Mikuláše Rutarda na Chlumecku a to se pak jeho zásluhou stalo výnosnou rybniční oblastí. Nové rybníky zaplavovaly neplodnou půdu a obracely ji k produktivnímu hospodářství. Do rybníků se sváděla voda ze zamokřených pozemků, takže v této krajině mohl být potom postaven nový chlumecký poplužní dvůr. Pod hrází rybníka Staňkova vznikla nová vesnice, které dal rybník své jméno. Po smrti pana Volfa Krajíře v roce 1554 sloužil Mikuláš Rutard ještě krátký čas jeho synům. Brzy potom se usídlil na svém dvorci v Lutové, který získal již dříve od svého pána. Dlouho však na svém dvorci nezahálel. Již v roce 1564 ho připomínají soudobé prameny při stavbách nových rybníků na Třeboňsku. V této době vyměřil Rutard rybník Nový Vdovec u vesnice Staré Hlíny a značně rozšířil rybník Kaňov. Vilém z Rožmberka znal jeho schopnosti a v roce 1565 jej ustanovil hejtmanem třeboňského panství. U vesnice Dvorce založil Rutard bažantnici a započal se stavbou rybníka Hradeček, který byl později zrušen. V roce 1567 prodal Vilémovi z Rožmberka za 300 míšeňských kop svůj dům v Lutové a koupil si dům na třeboňském náměstí, který dodnes nese jeho jméno. Roku 1569 se Rutard nepohodl při stavbě nového poplužního dvora Dvorce s novopečeným regentem rožmberského panství Jakubem Krčínem, který ho v roce 1570 bez ohledu na jeho dosavadní zásluhy i zkušenosti propustil. Na jeho místo určil svého oblíbence Jana Černého z Vinoře. Zestárlý Mikuláš Rutard Krčínovi ustoupil a rožmberské služby opustil. S Třeboní a okolní krajinou se však nerozloučil a zbytek svého života prožil ve svém domě na třeboňském náměstí. Z dalších významných jihočeských rybničních soustav si můžeme ještě připomenout rybníky měst Vodňan a Písku a rovněž rozsáhlou oblast lnářskou a blatenskou. Zájem o vývoj těchto rybničních soustav byl vždycky poněkud menší, protože zde nejsou známa jména jejich tvůrců. To ovšem na významu těchto rybníků nic neubírá. Závěrem se ještě zmíníme o zbývajících krajích. V západních Čechách bývalo množství rybníků na Plzeňsku, Klatovsku a v povodí Ohře. V severních Čechách se zachovaly nejkrásnější rybníky v okolí Doks. Také střední Čechy a samotné okolí Prahy měly mnoho svých rybníků. Velmi bohatá na menší rybníky bývala Českomoravská vrchovina a celá Morava. V povodí všech moravských řek a také ve Slezsku byla všechna příhodná místa zastavěna rybníky. V době, která byla nazvána zlatým věkem českého rybníkářství, se tento obor dostal na přední místo v zemědělství. Bylo vytvořeno dílo, jakým se nemůže pochlubit žádná země Evropy, ba dokonce celého světa.

Komentáře
Přidal: Tomáš Vlček24.května 2012 08:55
Velice děkuji panu Krejčímu za nádherný příspěvek :-)
Nejste přihlášen. Prosím přihlaste se, nebo se zaregistrujte.
PŘIHLÁŠENÍ
Jméno:
Heslo: